Pravda zní někdy krutě a přijmou ji vyžaduje přinejmenším vnitřní sílu, stabilitu, často i moudrost. Lidé s tendencí k černobílému vidění života v pravdě prakticky nejsou schopni. Upraví si ji podle svých měřítek, zjednoduší, zdeformují a takto překroucenou přijmou nebo zavrhnou. I z nejlepších popudů ochránit tyto křehké, pravdou ohrožené jedince se pak můžeme uchylovat ke lži. A tak hřích zbabělosti plodí hřích lži. Přistupujeme na život v iluzi o ideálním světě a skrýváme vše, co se mu vymyká. Ve snaze nevzbudit pohoršení skrýváme třeba i to, co by pohoršit jen potenciálně mohlo, kdyby si to ti černobíle vidící špatně vyložili. Tedy další polínko do plamene lži ve jménu zbabělosti.
Čím více se však vyhýbáme pravdě, tím větší bič na sebe pleteme. Nejsme-li schopni pravdivě nahlížet sebe sama, svůj život a své vztahy, můžeme utrpět ztrátu – zdraví, lásky, blízkých… Může nám to pak připadat nespravedlivé a kruté, můžeme se cítit obětí, prožívat zklamání, zatrpklost a ve lži se uzavřít ještě víc.
„Jak mám přesvědčit doktora, aby mému manželovi neřekl, že má rakovinu?“ zeptala se mě zoufalá volající. Dlouhý rozhovor o tom, k čemu může být dobré znát pravdu o svém zdravotním stavu, nevedl k žádné změně jejího postoje. „Zabilo by ho to,“ tvrdila nevývratně. A třeba tušila správně. Když člověk celý život utíká před pravdou, možná ho nakonec skutečně zabije. A přestože pravdě dávám přednost, nemůžu k ní nikoho nutit. Paní byla nešťastná a chtěla ochránit svého muže. „Tak tedy, mohla byste si zkusit s lékařem promluvit předem sama, vysvětlit, z čeho máte obavy…,“ přistoupila jsem nakonec na klientčinu zakázku. Hřích zbabělosti plodí hřích lži. Avšak kopat za pravdu by v některých situacích bylo zcela bezcitné. K odvaze každý člověk musí dozrát sám a smrt – tu jedinou pravdu, před kterou není žádného úniku – musí nakonec přijmout každý.
A ještě jiný příběh: Moje známá, řekněme Marie, je žena, které morálně není co vytknout. Žije ve stabilním manželství, vychovává tři děti, obětavě pomáhá svým blízkým. Nikdy neměla důvod cokoli skrývat, a tak její transparentnost nevyžadovala žádnou odvahu. K čemu však Marie doposud odvahu nezískala, je pravdu slyšet. Neumí přijmout, když někdo žije jinak, než podle jejích ideálů. Již v mládí se uzavřela do katolického světa, který ji měl ochránit před hříchem. Věřila, že ve společenství věřících nebude muset čelit bolesti plynoucí z lidské nedokonalosti a složitosti života. Rozčarování však pomalu začala přicházet. Nejlepší kamarádka odpadla od víry po té, co se odmítla „léčit“ z těžce přiznané homosexuality. Marie se s ní přestala stýkat, a tak už se nikdy od ní nemohla dozvědět, že svou vírou žije dál a že nepřijetí jejího rozhodnutí pro život v pravdě jí přineslo spoustu bolesti. Další velkou ránu Marie utrpěla, když přišla o kněze, který ji od dospívání provázel a formoval. K pochopení lidského srdce ji však ani on přivést nedokázal. Vše, čím ji obohatil, bylo překryto velikým zklamáním, když se oženil. Zavrhla ho a nikdy se tak nemohla dozvědět o jeho bolesti z nutnosti zakopat svou hřivnu. Marie se provdala za velmi zásadového člověka. Věřila, že hříšnému světu společně vybudují pevnější hráz. Pak se ovšem rozvedl jeho bratr. Další kamarádka otěhotněla s ženatým mužem. Marie musela neustále čelit ztrátě iluzí. Ze svých přísných postojů však nedokázala slevit, nedokázala se vzdát víry v jednoduché a nekompromisní rozdělení na dobro a zlo, a tak raději ztrácela své blízké. Ještě pár přátel jí zbylo. Jeden z nich má sice vztah s kamarádkou své ženy, ale patřičně utajený a co oko nevidí, srdce nebolí. Manžel je naštěstí Marii velkou oporou a ve svých ideálech se vzájemně utvrzují. Společně čelí nepřízni osudu. Syn bojuje se závislostí na hracích automatech, starší dcera odmítá chodit do kostela a nemá daleko k anorexii. Jen z mladší má Marie opravdu radost, to je její hodná holčička, která se svými rodiči ve všem souhlasí. Jen její astma jim dává zabrat… Bojím se o Marii, co se stane, až zjistí, kam ji její neochota slyšet pravdu přivedla. A co když se ukáže, že ti, kteří jí zbyli, nejsou mravně bezúhonní, ale jen zdatní lháři.
V zájmu pravdomluvnosti musím přiznat, že oba příběhy jsou fiktivní. Psát o těch skutečných, by bylo nemilosrdné a neetické. A ačkoli existuje objektivní, zjevná pravda, ta vnitřní – výklad viditelné skutečnosti – je vždy subjektivní, a tu nemáme právo nikomu podsouvat. Můžeme jen hledat odvahu naslouchat a rozumět vnitřním pravdám druhých a vidět a přijímat tak zjevné skutečnosti takové, jaké jsou.