Reklama
 
Blog | Alexandra Lammelová

Smrt nemáme pod kontrolou

…nebo „smrt není sexy,“ jak řekla Petra Špalková při slavnostní premiéře prvního dílu dokumentárního seriálu České televize Život se smrtí. Jako psychoterapeutka přemýšlím, zda je naléhavější potřebou sex nebo kontrola. Čím dál víc jsem nakloněná druhé variantě.

Na film Jako nikdy o posledních dnech života malíře, který se rozhodl zemřít doma, přišel rekordně nízký počet diváků. Osobně film pokládám za jeden z nejlepších české produkce za posledních několik let. Jenže smrt je tabu, lidem se na ni nechce myslet, a tak ta úzkost zůstává skrytá, nevyjevená. Veškerá snaha mít život co nejvíc pod kontrolou je jen nevědomou iracionální snahou vytěsnit ze života smrt. Antikoncepce a různé typy pojištění jsou typickým příkladem kontroly nad životem, ale všimněme si, jak se život této kontrole brání – stále se nám z ní něco vymyká. Místo nechtěného těhotenství se stává problémem neplodnost, a hatí se zpravidla to, co nemáme pojištěno. Neochota nechat život plynout, přijímat co přináší a stavět se k jeho výzvám tvořivě přináší děsivý důsledek – snahu mít pod kontrolou i jeho konec. Hlasů pro eutanazii přibývá.

Neochota postavit se úzkosti ze smrtelnosti má i další smutné důsledky: Odtahujeme se od lidí, kteří bojují se závažnou nemocí svou nebo svého blízkého, od lidí, jimž někdo umřel – nevíme, co říct… Není to tak dávno, kdy pracovníci organizace pomáhající lidem se závažnou diagnózou a jejich rodinám nedokázali mluvit o smrti. Když někdo zemřel, prostě jako by nikdy nebyl. Když na něj přeci jen došla řeč, absurdně se hledal viník. „Musela odejít, protože ji matka nedokázala pustit“ – tolik nezapomenutelný výrok pracovnice sdružení o právě zemřelé mladé ženě. Obrany v podobě přesvědčení o existenci viníka vedly u dalších členů sdružení ke snižování úzkosti iracionální představou, že když „já budu dělat všechno dobře a ne jako tamta, moje dítě neumře“. A když se „tamta“ objevila i po smrti své dcery na nějaké akci organizace, budilo to zděšení a pohoršení. Upozorňování, že by bylo vhodné se vzdělat v psychologické péči o umírající a jejich rodinné příslušníky a o pozůstalé, byla jak házení hrachu na zeď. Narážela na lidské, osobnostní limity. Naštěstí se situace mění. Všechno je o lidech. A jsou i lidé otevření. Ne že by neměli strach. Ale umí najít odvahu.

Ředitel Cesty domů na výše zmíněné premiéře mluvil o tom, kolik lidí přichází k nim do poradny neinformovaných, se zalepenou obálkou. Je zarážející, že ještě dnes někteří lékaři neumí pacientovi sdělit diagnózu. Že je zbaběle odkáží bez jakéhokoli vysvětlení na hospic. A že si dnes stále ještě někdo myslí, že je pro pacienta lepší, když se nedozví pravdu. Ale ještě víc mne zaráží, že podívat se pravdě do očí si nepřejí ani někteří samotní pacienti. „Ujišťuj mě, že to bude dobrý, vždyť jseš psycholožka,“ žadonila po mně nedávno kamarádka. Byla jsem zaskočená. Ujišťovali ji všichni a nijak jí to nepomáhalo. Jako krizová pracovnice a terapeutka jsem žila v přesvědčení, že lidem pomůže podívat se na svůj strach – na to, čeho se nejvíc ze všeho bojí. A že to, co můžu já poskytnout, je mít odvahu podívat se na to s nimi. Ujišťovat někoho, že „to bude dobrý“ neumím. Já to totiž nevím.

Reklama

Život se smrtí ukazuje, jak se se závažnou diagnózou a vlastní smrtelností vypořádává sedm lidí nemocných rakovinou. Každý je jiný: někdo svou nemoc popírá, jiný chce strašně moc žít, další chce smrt dostat pod svou kontrolu a jiný ji přijímá. Skutečnost, že Česká televize vysílá dokumentární seriál na 1. kanálu v hlavním vysílacím čase pokládám za jedinečnou příležitost téma smrti odtabuizovat a přimět alespoň některé z těch, kteří se zúzkostňujícímu tématu vyhýbají, sebrat odvahu, prolomit obrany a přijmout život i s jeho konečností.