V těchto dnech po mailech běhají různá emočně nabitá vyjádření týkající se restitucí církevního majetku a zločinnosti katolické církve, jednou v protikladu s církví pravoslavnou, jindy s církvemi protestantskými. Jedno mají společné – jednostranný pohled a značnou míru agrese. Elektronická pošta umožňuje rychlé šíření zloby a postoje připraveného k přijetí bez hlubšího vhledu. Tento postoj se šíří podobně jako prostý „drb“. Ten se liší od pomluvy tím, že uvedené skutečnosti mohou být pravdivé. Zkreslený je jejich výklad, zpravidla zahrnující určitý soud – odsudek.
Nechci se vyjadřovat k církevním restitucím ani církvím samotným. Chci se zabývat naší tendencí soudit.
Všichni potřebujeme rozumět světu, ve kterém žijeme a každý uneseme jinou míru nejistoty. O tom, co se kolem nás děje, si potřebujeme něco myslet. Čím méně informací máme, tím více si domýšlíme. Jen někteří z nás dokážou se svým úsudkem počkat na dostatek informací. Dohadujeme se na základě svých předchozích zkušeností. Pokud jsme například díky nim ztratili důvěru, jsme podezíraví. Záludnost ovšem tkví v tom, že soudíme i na základě zkušeností se sebou, většinou nereflektovaných. V psychologii se tomuto jevu říká „projekce“, lidově „podle sebe soudím tebe“. Tedy podezíraví můžeme být i proto, že sami máme tendenci lhát a podvádět, což bychom si ale nechtěli nikdy přiznat.
Soudit můžeme však také na základě vtisknutých mravních zásad, jichž se poctivě držíme a neumíme si představit žádné polehčující okolnosti jejich porušení. Když jsme vyrůstali v láskyplném stabilním manželství svých rodičů a sami žijeme v obdobném svazku, věříme, že to prostě jde, je to otázka vůle a naše zásluha. Může nám tak trochu chybět pokora. Když se pak dozvíme o rozpadu manželství přátel, hledáme viníka. Někdo to přeci zavinit musel! Jak už jsem uvedla, odsoudíme tím snáze, čím méně informací a hlubšího vhledu máme. Čím lépe známe osobní příběh druhého, tím více mu dokážeme rozumět a tím méně ho soudíme. Protože viditelná skutečnost bývá výslednicí mnoha vzájemně na sebe působících aspektů a za jednoznačného viníka nelze často označit buď nikoho nebo všechny .
Zkusme se příště zastavit, než nad někým či něčím vyneseme soud, a zamyslet se nad tím, co náš postoj vypovídá o nás samotných. Vždyť přece je dále psáno: „Proč tedy hledíš na třísku v oku svého bratra, ale trámu ve svém oku si nevšímáš?“ (Mt 7,3)