Jistěže v psychoterapii jde primárně o něco jiného, než o blízkost, pocit porozumění, bezpečný vztah. Ten je prostředkem, nikoli cílem. Zároveň mnoho lidí zůstává v terapii i po naplnění jejích cílů právě proto, že obdobu podobného vztahu nemají. Lze namítnout, že obdoba psychoterapeutického vztahu v běžném životě je nesmyslná. V terapii je terapeut plně k dispozici klientovi, klient má jeho plnou pozornost, chybí prvek vzájemnosti. V běžném životě, v přátelství lidé sdílí vzájemně, věnují si obdobnou míru pozornosti. A tady je kámen úrazu. Je tomu skutečně tak? Probíhá v přátelství sdílení osobních radostí a těžkostí, jsme připraveni poskytnout si pomoc a podporu? Nebo se lidé sobě navzájem čím dál víc vzdalují, přátelství ztrácí na hodnotě a my psychoterapeuti budeme brzy hodně v balíku, protože budeme lidem nahrazovat jiné blízké vztahy?
Určitě je to jev nežádoucí, ale nevím, jak tomu zabránit. Když pozoruji, jak probíhají setkání přátel, připadám si jako dost velká idealistka. Mluví se o kultuře, politice, sportu, pod vlivem alkoholu se intelektuálně špičkuje na libovolné téma, případně se hrají společenské hry. Setkání ve dvou je o fous osobnější, ale stejně se zůstává dost na povrchu – práce, dovolená, bydlení, školy dětí apod. Hlavně nesdělit něco intimnějšího. A ještě hůř – hlavně se na nic intimnějšího nezeptat. Mohli bychom se přeci někoho dotknout! Nějak zkrátka neumíme být bližními.
Říkám si, třeba to není dobový trend, třeba je to věkem. Moje matka před svými přáteli léta tají, že jsou mé děti vážně nemocné. Svému sousedovi neřekla, že jsem už sedm let rozvedená. Ten se divil, když jsem mu představovala svého nového partnera! Myslela jsem si, že „my“ jsme jiní – já a moji přátelé, ale pak jsem zaskočena, když si najednou nemáme co říct a naše setkání je jaksi plytké. Hlídáme si s přibývajícím věkem víc své soukromí? Máme svých starostí dost a chybí nám kapacita na starosti našich blízkých?
Naproti tomu u mladší generace se přátelství přesouvají do virtuálního světa. Je skvělé, že spolu lidé mohou komunikovat prakticky 24 hodin denně z jakéhokoli místa na zemi, na druhou stranu si nejsem jista, zda to umí, když se pak potkají tváří v tvář. „Co se vám honí hlavou?“ ptá se nás facebook, ovšem moje zeď se hemží sdílenými odkazy na články z internetových zpravodajství. Ano, vím, co mé přátele zaujalo, ale co víc?
Když jsem byla sama, sytily mě přátelské vztahy. A už tehdy jsem si uvědomovala, že od nich čekám víc, než dávají. Věděla jsem, že přátelství nemůže nahradit partnerský vztah, že ten nejbližší člověk je jen jeden a že většina lidí nedokáže investovat svůj čas a energii jinam než do rodiny a do práce. Říkala jsem si, že třeba až budu mít partnera, taky si budu své soukromí víc hlídat a význam přátelství se pro mne oslabí. Teď vidím, že to není tolik o osobní situaci, jako o ustáleném hodnotovém nastavení. Vztahy pro mne zůstávají důležitou hodnotou a myslím si, že je třeba tuto hodnotu připomínat. …
Dopisuji tento blog o dva měsíce později a jako bych byla dál o deset let. Začínám si hlídat své soukromí, ztrácím důvěru, dělám v přátelích čistky… Nedávno jsem se ozvala známé, již jsem dlouho pokládala za kamarádku a byly jsme na jedné lodi skrz nemoc našich dětí. Velmi mě udivilo, když mi řekla, že slyšela, jak jsou moje děti teď stále v nemocnici, a tak že si řekla, že ani nebude volat. Vzpomněla jsem si na slova jedné mé klientky. Vyprávěla o své kamarádce, jejíž dítě onemocnělo rakovinou. Prý ji ta zkušenost naučila nic od druhých neočekávat. Bez trpkosti, v míru přijímat, když něco poskytují, ale nic nečekat. Že by nastal čas odložit idealismus, smířit se s tím, že přátelé jsou pro relaxaci a v nouzi člověk pozná, že žádné skutečné přátele nemá? Je novým úkolem nás terapeutů naučit lidi namísto být bližními a využívat potenciál vztahů od nikoho nic nečekat?