Před nějakými osmnácti lety si mne našel, jako výrobce a designéra užitého umění, jeden podnikatel z Německa.
Spolupracujeme s Florianem dodnes a jsem mu nesmírně vděčen za obrovský nadhled, noblesu a možnosti, které mi otevřel.
Kontaktoval mne přes svou slovenskou chůvu.
V určený den jsem si na Hlavním nádraží v Praze vyzvedl rozčepýřeného, ošuntělého a kulhajícího chlápka v pohorkách a s batohem, co přijel vlakem.
Objížděli jsme spolu Sudety, povídali si o architektuře a egyptologii, strávil se mnou pár dní v dílně, díval se a na zkoušku mi zadal několik druhů různých uměleckokovářských výrobků, zda by šly vyrábět repliky.
S hotovými výrobky mne pozval k sobě domů a do firmy.
Až tam jsem pochopil, že je majitelem velké rodinné firmy s obratem v desítkách milionů marek.
Z toho, jak vypadal, jak se choval a jaké předměty užíval by to nepoznal nikdo…

Jinými slovy, i poslední metař je, pro funkci systému, nezbytný a jeho účast na statcích, které celý systém produkuje, nesmí být podhodnocena.

Ještě jinými slovy.
Je neetické a společensky škodlivé, pokud např. bankéř, či manager, vydělávají víc jak, řekněme, desetinásobek minimální mzdy.
jejich nadprůměrné příjmy totiž nejsou pouze výsledkem jejich nadlidské inteligence, či mimořádné pracovitosti, ale i plodem práce fungujícího celku.
A právě nemravně přestřelený díl koláče a příliš rozevřené nůžky jsou tím, co společnost rozeštvává a ničí…