Výkonnost je celospolečensky hlavním kritériem hodnoty člověka. Nedávno se moje známá proti tomu postavila na facebooku, kde napsala, že hodnota člověka tkví ve schopnosti milovat. Jenže takový „schopný milovat“ moc neuspěje, když nebude výkonný. Úspěch je totiž další hodnotou. Úspěch přitahuje, stává se modlou. Místo duchovních, kteří učí milovat, a terapeutů, kteří pomáhají zrát, jsou dnes v módě koučové, učící úspěchu.
Taky jsem obdivovala úspěšné lidi a mezi mými přáteli bylo hodně výkonných a úspěšných. A nebyl to sebestředný úspěch – ti lidé skutečně udělali něco významného pro společnost. Založili neziskovku či svépomocnou organizaci, pomáhají druhým. Jenže od výkonu a úspěchu je jen krůček k moci. Kdo zaujímá vedoucí pozici, samozřejmě jí disponuje. A zajistit spravedlnost pro všechny je prakticky nemožné.
Přes veškeré svoje organizační schopnosti a zdání mnohých, že jsem rozený vůdce, jsem vedoucí roli a vše, co k ní patří, nestrávila a víckrát se o ni nehodlám pokoušet. Nedokázala jsem ze svého týmu nikoho vyhodit, ač souhlasím s tím, že si vedoucí musí vybrat podřízené, s nimiž se mu bude dobře spolupracovat. Že důležité jsou i osobní sympatie. Koukám, jak to dělají druzí a díky své zkušenosti rozumím, že to jinak nejde. Že člověk buď využívá své moci, což na „poškozené“ může působit jako zneužívání, nebo jde od toho. Já na to neměla žaludek. A mám ho čím dál slabší, protože se mi dělá nevolno, když vidím, jak jsou ti „méně výkonní“ odejiti, jak opět výkon je hlavním kritériem úspěchu. A zvlášť v oblastech náboženských, sociálních a psychologických, v nichž se pohybuji sama i mí úspěšní přátelé, mi z toho není dobře. Schopnost milovat jako by neznamenala nic, výkonnost je jedinou možností, tak se udržet.
Ještě jeden důležitý poznatek jsem si z vedoucí pozice odnesla: Jak zrádná je sebeprezentace. Měla jsem vždy dobrou intuici na výběr lidí. Jenže intuice je jen nevědomým zpracováním zkušeností. Znám to i z osobního života – kolik lidí předkládá svůj příznivý sebeobraz. A jak se často liší od jejich reálné podoby. Známá, která se vydává za štědrou, pohostinnou a velkorysou ve skutečnosti vyhlíží možnosti, jak na svých blízkých co nejvíc vydělat. Jiná prezentuje svůj zájem o druhé lidi, ale při setkání nepustí ostatní ke slovu a mluví jen o sobě. Nejpodivuhodnější na tom pro mě je, kolik lidí uvěří slovům, místo aby si všímali činů. I proto mi při výběrových řízeních bylo dost jedno, co o sobě uchazeči říkají. Příliš mnoho sebechvály mě varovalo a rozpory mezi slovy a činy byly někdy patrné už při domlouvání pohovoru či v drobnostech v chování během něj.
Jaký věhlas o sobě dokáží šířit odborníci z mého oboru jsem poznala už jako velmi mladá psycholožka a rozpor mezi ním a realitou byl pro mne velkým rozčarováním. Uznávaným odborníkem se stane ten, kdo hodně publikuje, vystupuje v médiích, případně školí. V praxi může být klidně jen průměrný nebo dokonce podprůměrný, v krajním případě amorální – například rodinný terapeut, který se terapeuticky neperspektivní rodiny jednoduše zbaví. A co dělá ve svém soukromí je tabu, s podivem i tehdy, kdy je to veřejně známé a pohoršující. Je přeci úspěšný a má věhlas, a to je svaté.
Zkouším svou nevolnost překonat láskou navzdory hodnotám současné doby. Neumím zavírat oči, lakovat špínu na růžovo, a myslím, že to by ani nebyla správná cesta. Učím se mít ráda navzdory. Mít ráda své úspěšné známé, pro něž výkon je hlavní hodnotou a nevýkonné odepisují, i ty, kteří se prezentují ve světle, jež má s pravdou jen málo společného. Zkouším najít cestu i k těm, kteří svou mocí ublížili. A nejde to vůbec snadno.