Můj otec od nás odešel, když mi bylo 5 let. Odešel rovnou k jiné ženě a máma si vzápětí přivedla nového muže. Ten s námi už zůstal. Byl na mě hodný, ale já chtěla zpět svého tátu. Táta si mě bral na víkendy každý týden, pak jednou za dva týdny. Máma říkala, že až se mu narodí nové dítě, ztratí o mne zájem.
Moje máma si zakládala na tom, jak udržuje můj vztah k mému otci hezký. Jak mě proti němu nepopouzí a jak o něm přede mnou nemluví špatně. Zvláštní, proč jsem tedy od ní celý život slýchala, jak jsem celá špatná po něm. Proč dárky od jeho nové ženy demonstrativně vyhazovala do potoka nebo mě nutila jí je vracet. A proč nakonec, když si pro mě táta jezdil i po narození syna, mu zakázala brát si mě k sobě a umožňovala mu navštěvovat mě jen u nás doma. Nakonec dosáhla svého, nejspíš společně s jeho novou ženou – přinejmenším to vypadalo, že „ztratil zájem“. Postupně začal jezdit zhruba jednou za půl roku. Pamatuju si, jak jsem asi desetiletá stála za barákem a vyhlížela jeho auto. Až do večera. Slíbil, že přijede, ale nepřijel. V době dospívání jsem tu ztrátu zájmu vnímala sama citelně. Když už mě navštívil, vyprávěl o svém nepovedeném druhém manželství. Mrzelo mě, že se mě nezeptal na maturitu ani na přijímačky na vysokou školu. Po rozvodu vyprávěl, jak mu jeho žena neumožňovala vídat se se mnou a dávat mi dárky.
Malá vsuvka: Co je to za matky, které haní dětem v jejich očích jejich otce? Co je to za ženy, které neumožňují svým mužům vídat se se svými dětmi? Co je to za otce, kteří si to nechají líbit?
Na mou svatbu dorazil až ke konci obřadu. Na hostině se opil a potykal si s mým nevlastním otcem. V jednom telefonickém rozhovoru na mě byl moc vlídný. Chtěla jsem alespoň jednoho přijímajícího rodiče, když od své matky jsem celý život poslouchala jen, že jsem zmetek po něm. Doufala jsem ve sblížení s ním, ale byl to jen jeden rozhovor přes sluchátko. Žádná slibovaná společná večeře se nekonala. Někam zase zmizel. Objevil se u mé matky, když jsem byla krátce před porodem. Na svou vnučku se přijel podívat se svou novou partnerkou. K promoci mi přinesl kytici růží. Poprvé a naposledy. Byla jsem moc šťastná. Při hostině veřejně poděkoval mému nevlastnímu otci, že mě vychoval a přiznal se ke svému selhání. Doteď od své matky poslouchám, že to byla komedie. Pak zase zmizel. Až jeho poslední přítelkyně na něj přitlačila a on se s námi začal vídat zase alespoň dvakrát do roka. Vypadal spokojeně. Zájem stále neprojevoval – myslím o mě či mé děti. Ale už mi nevadilo poslouchat jeho vyprávění. Nadchl se pro myslivost. Půl roku před svou smrtí byl v Petrohradě střílet tetřeva. Když se jím pak při vánoční návštěvě pyšnil, zapomněla jsem ho s ním vyfotit. Při odjezdu jsem si to uvědomila a když jsem řekla „tak příště,“ zamrazilo mě.
Můj nevlastní otec odešel k mé mámě přímo od své ženy. Měl dva dospívající syny, se kterými se téměř přestal vídat. Máma mu zakázala jít na jejich svatbu, protože ji nepozvali.
Malá vsuvka: viz výše.
Na rozdíl od mého vlastního otce byl spolehlivý a měl zájem o rodinu. Tedy o svou novou rodinu. Hlavně o svou novou ženu. Poslouchal ji na slovo. Když na něj řvala, protože nebylo zrovna ihned po jejím, nahrbil se, lomil rukama a bezmocně pištěl „Květulinko, prosím tě, nekříč!“ Trochu jsem jím pohrdala. Představovala jsem si muže, který ji zkrotí. Neexistoval. Jeden utekl, druhý se podvolil. Snila jsem o tom, že jí jednou dá pár facek. Místo toho je dal několikrát pod jejím nátlakem mně, naposledy krátce před mou svatbou. Trochu jsem jím pohrdala, ale měla jsem ho ráda. V podstatě byl hodný, jen dost slabý. Koncem roku 2001 onemocněl rakovinou. Léčba nezabírala, jeho stav se pomalu zhoršoval.
Vánoce 2002. Vlastní táta prodělal srdeční příhodu, nevlastní už se nepostavil na nohy. Tu symbolickou událost nelze zapomenout: U mé matky bylo třeba vyčerpat žumpu. Máma rozhodla, který konkrétní den máme přijet práci udělat. Bohužel to byl jediný den, který vyhovoval mému tátovi a jeho partnerce k naší návštěvě – po propuštění z nemocnice a mezi návštěvami tří dětí jeho partnerky. Máma po svém způsobu nepřipustila jinou možnost. „Aha, tatíček měl infarkt, tak ty za ním musíš hned běžet,“ řekla a urazila se. Kdybych za ním bývala neběžela, už bych ho nikdy (kvůli žumpě) neviděla. Pár dní po naší návštěvě měl další infarkt, tři týdny byl v umělém spánku a pak zemřel.
Ač oba otcové mimopražští, oba skončili během tří dnů v nemocnici v pražském Motole. Nevlastní táta tam za další tři dny – 5. ledna 2003 podlehl rakovině. Dozvěděla jsem se to od své tchýně, protože máma to ve své uraženosti dala vědět jen jí. Vlastní táta zemřel o tři týdny později – 26. ledna 2003.
3. února jsem oslavila třicátiny.